Leží na břehu Dunajce v krásných Pieninských horách polsko-slovenského
rozhraní. Přímo nad klášterními zdmi se vypíná (ano, to slovo se sem skutečně
hodí) úžasná trojhlavá hora Tri koruny. Vedle se žene voda Dunajce, na kterém tu
a tam voraří „pltníci“ na pltích, oblíbená to místní atrakce. Byla jsem tu asi
před deseti lety a loni podruhé. Při první návštěvě místo dýchalo zvláštní
tichou atmosférou, dnes, nutno říct, turistů přibylo, dokonce nějaký ten stánek
se objeví, ovšem i budovy jsou opravenější.. Inu, tehdy to sice bylo
romantičtější, teď se ale zase nerozpadají klášterní zdi. Kupodivu se zdá, že to
místní atmosféře příliš neuškodilo a „genius loci“ setrval.
Klášter původně zvaný Lechnický založili počátkem 14. století kartuziáni.
Zpočátku byl jakousi pobočkou „Kláštoriska“ („Lapis refugii=Skála útočiště“)
v Slovenském ráji. Pozemky na polsko-slovenských hranicích poskytl rod
Berzeviczů, místo bylo vybráno podle kartuziánského zvyku „na konci světa“.
Mniši zde opisovali knihy a zabývali se bylinářstvím (měli tu i vlastní
zahrádky). Za husitů byl klášter vypálen a později museli kartuziáni kvůli
reformaci a celkové politické situaci odejít. Následně se prostřídalo několik
světských pánů. Rákoczyové vyměnili staré střechy za nové - červené, podle nich
obdržel klášter i své současné jméno. Církvi byl vrácen až v 18. století, kdy
sem přišel další přísný řád – kamaldulští. Bratři postavili nové poustevnické
domky a opravili kostel. Zabývali se opětně bylinkářstvím a léčením (např.
proslulý Cyprián -„létající mnich“), obnovili lékárnu a noclehárnu pro poutníky.
Ovšem u císaře Josefa II. zřejmě příliš neuspěli, neboť jako obvykle klášter
zrušil (1782). Přes opětovné žádosti církve i místních sem žádný další řád nebyl
vyslán. František I. klášter sice věnoval řeckokatolickému biskupství v Prešově,
místo ale pomalu pustlo a budovy později dokonce vyhořely. Po 1. světové válce
si Červený kláštor pronajal Klub slovenských turistů a zřídil tu noclehárnu,
nicméně 2. světová válka přispěla k dalšímu rozvratu. Za socialismu tu bylo
zřízeno muzeum a klášterní areál vyhlášen národní kulturní památkou. Po roce
1989 se konečně pustili do pořádných oprav a r. 2007 dokončili restaurování
hlavní lodi kostela. Samozřejmě také přibylo návštěvníků, možná i díky nově
natočenému slovenskému filmu o páteru Cypriánovi a rozvoji pltnického
turismu.
Dnes
se můžete procházet mezi kamennými základy mnišských domků a zahrádek, podívat
se do kostela s krásnou stropní malbou, posadit se u studny a obdivovat bílé Tri
koruny nad klášterní zdí. Poslouchat ticho, šumění stromů okolo a řeku.
Navštívit malé muzeum s řeholními světničkami a zakoupit si suvenýr v pokladně.
Případně se všude nechat provést bíle oděným mnichem (pravost nezaručena).
A jako dodatek - „legenda o létajícím Cypriánovi“:
Podle první verze mnich Cyprián přes varování andělů sestavil létací stroj a
podařilo se mu vzlétnout ze skály Tri koruny. Letěl tak vysoko, až anděl spatřil
jeho odraz v jezeře v polských Tatrách a srazil ho bleskem k zemi. Za trest ho
proměnil ve skálu a nechal strážit jezerní poklad. Druhá je vlídnější – s
„anjelom dobroprajným“. Cyprián se setkal s andělem, který ho chtěl naučit
létat. Vzlétli spolu nad Tri koruny a letěli až k Tatrám, kde se Cyprián
zamiloval do krásné víly. Anděl je uviděl ve spánku a dotekem je proměnil
v pastýře a pastýřku, kteří spolu šťastně prožili zbytek života.
A teď trochu skutečnosti: Cypriánovo vlastní jméno bylo Franz Ignatz Jäschke.
Narodil se v německém Slezsku, studoval v Polsku i v Čechách. Do Červeného
kláštora přišel r. 1756. Byl lékárníkem a správcem klášterní lékárny dvacet let
a v tehdejší době jediným (!) chirurgem pro celé Zamagurie. Věnoval se
astronomii, alchymii, sestavil herbář a dokonce byl i šikovným sklářem. Říkali
mu „mistr tisíce umění“.
Dalším proslulým místním řeholníkem je Romuald zv.Hedvábný ,archivář,
knihovník a zřejmě spoluautor prvního překladu bible do západoslovenského
jazyka. Zpracoval dějiny Červeného kláštera a byl i hospodářským správcem,
kostelníkem a duchovním poradcem – prostě „mistr tisíce umění číslo
dva“.