Červený kláštor

Leží na břehu Dunajce v krásných Pieninských horách polsko-slovenského rozhraní. Přímo nad klášterními zdmi se vypíná (ano, to slovo se sem skutečně hodí) úžasná trojhlavá hora Tri koruny. Vedle se žene voda Dunajce, na kterém tu a tam voraří „pltníci“ na pltích, oblíbená to místní atrakce. Byla jsem tu asi před deseti lety a loni podruhé. Při první návštěvě místo dýchalo zvláštní tichou atmosférou, dnes, nutno říct, turistů přibylo, dokonce nějaký ten stánek se objeví, ovšem i budovy jsou opravenější.. Inu, tehdy to sice bylo romantičtější, teď se ale zase nerozpadají klášterní zdi. Kupodivu se zdá, že to místní atmosféře příliš neuškodilo a „genius loci“ setrval.

Klášter původně zvaný Lechnický založili počátkem 14. století kartuziáni. Zpočátku byl jakousi pobočkou „Kláštoriska“ („Lapis refugii=Skála útočiště“) v Slovenském ráji. Pozemky na polsko-slovenských hranicích poskytl rod Berzeviczů, místo bylo vybráno podle kartuziánského zvyku „na konci světa“. Mniši zde opisovali knihy a zabývali se bylinářstvím (měli tu i vlastní zahrádky). Za husitů byl klášter vypálen a později museli kartuziáni kvůli reformaci a celkové politické situaci odejít. Následně se prostřídalo několik světských pánů. Rákoczyové vyměnili staré střechy za nové - červené, podle nich obdržel klášter i své současné jméno. Církvi byl vrácen až v 18. století, kdy sem přišel další přísný řád – kamaldulští. Bratři postavili nové poustevnické  domky  a opravili kostel. Zabývali se opětně bylinkářstvím a léčením (např. proslulý Cyprián -„létající mnich“), obnovili lékárnu a noclehárnu pro poutníky. Ovšem u císaře Josefa II. zřejmě příliš neuspěli, neboť jako obvykle klášter zrušil (1782). Přes opětovné žádosti církve i místních sem žádný další řád nebyl vyslán. František I. klášter sice věnoval řeckokatolickému biskupství v Prešově, místo ale pomalu pustlo a budovy později dokonce vyhořely. Po 1. světové válce si Červený kláštor pronajal Klub slovenských turistů a zřídil tu noclehárnu, nicméně 2. světová válka přispěla k dalšímu rozvratu. Za socialismu tu bylo zřízeno muzeum a klášterní areál vyhlášen národní kulturní památkou. Po roce 1989 se konečně pustili do pořádných oprav a r. 2007 dokončili restaurování hlavní lodi kostela. Samozřejmě také přibylo návštěvníků, možná i díky nově natočenému slovenskému filmu o páteru Cypriánovi a rozvoji pltnického turismu.
Dnes se můžete procházet mezi kamennými základy mnišských domků a zahrádek, podívat se do kostela s krásnou stropní malbou, posadit se u studny a obdivovat bílé Tri koruny nad klášterní zdí. Poslouchat ticho, šumění stromů okolo a řeku. Navštívit malé muzeum s řeholními světničkami a zakoupit si suvenýr v pokladně. Případně se všude nechat provést bíle oděným mnichem (pravost nezaručena).
A jako dodatek - „legenda o létajícím Cypriánovi“:
Podle první verze mnich Cyprián přes varování andělů sestavil létací stroj a podařilo se mu vzlétnout ze skály Tri koruny. Letěl tak vysoko, až anděl spatřil jeho odraz v jezeře v polských Tatrách a srazil ho bleskem k zemi.  Za trest ho proměnil ve skálu a nechal strážit jezerní poklad. Druhá je vlídnější – s „anjelom dobroprajným“. Cyprián se setkal s andělem, který ho chtěl naučit létat. Vzlétli spolu nad Tri koruny a letěli až k Tatrám, kde se Cyprián zamiloval do krásné víly. Anděl je uviděl ve spánku a dotekem je proměnil v pastýře a pastýřku, kteří spolu šťastně prožili zbytek života.
A teď trochu skutečnosti: Cypriánovo vlastní jméno bylo Franz Ignatz Jäschke. Narodil se v německém Slezsku, studoval v Polsku i v Čechách. Do Červeného kláštora přišel r. 1756. Byl lékárníkem a správcem klášterní lékárny dvacet let a v tehdejší době jediným (!) chirurgem pro celé Zamagurie. Věnoval se astronomii, alchymii, sestavil herbář a dokonce byl i šikovným sklářem. Říkali mu „mistr tisíce umění“.
Dalším proslulým místním řeholníkem je Romuald zv.Hedvábný ,archivář, knihovník a zřejmě spoluautor prvního překladu bible do západoslovenského jazyka. Zpracoval dějiny Červeného kláštera a byl i hospodářským správcem, kostelníkem a duchovním poradcem – prostě „mistr tisíce umění číslo dva“.