Rumunské Sudety

Ejhle, opět kousek bývalého Rakousko-Uherska, a to až v daleké Transylvánii! Oblast opevněných tzv.saských (čili německých) kostelíků v Rumunsku se až podivuhodně podobá naší rakousko-uherské střední Evropě. Podobná mírná krajina, žádné velehory, vlídné pastviny a hájky, na návsi kříž s plechovým Kristem a kostelík, ovšem silně opevněný. Vlastně jsou to takové malé hrádky. Připomínají něco mezi útočištnou opevněnou věží (např. v Řecku či v Albánii) a evropskou tvrzí.
Roku 1143 uherský král Géza II. pozval německé osadníky ke kolonizaci důležité pohraniční oblasti Transylvánie. Později všeobecně nazývaní Sasové pocházeli původně z Porýní, Flander, dokonce z Lucemburska.  Osadníci měli své zákony i své vlastní „vládce“, zároveň ale museli střežit a bránit hranice. Sedm hradů (německy se Transylvánie nazývá Siebenbürgen) rozdělovalo jednotlivé oblasti. Mezi městy vzniklo množství vesnic a osad s typickým architektonickým stylem.
Kostely jsou většinou původem románské či gotické. Sasové nebyli jediní, kdo své chrámy opevňoval, oni však dovedli toto umění téměř k dokonalosti. Ač byly některé původně šlechtickými sídly, přibližně od 15. stol. je převzaly do svého vlastnictví vesnice a znovu a silněji je opevnily vysokými věžemi a několikanásobnými hradbami. Dělo se tak kvůli nájezdům Tatarů a později Turků. Kostely sloužily jakožto útočiště vesničanům, kteří si do nich předem nanosili zásoby potravin, zbraní a věcí nezbytných. (Před 2. svět. válkou navštívila saské vesnice spisovatelka E. Kyle a podivila se nad kostely připravenými k obléhání jako z dob nájezdů Turků. V řadě spižíren např. uskladňovala každá vesnická rodina pecen chleba od každého pečení. Spisovatelka se podivovala některým zcela zeleným plátům slaniny na hácích. Podle vesničanů tu visely přes 200 let. Na otázku, proč tak dlouho, jí odpověděli: “ Protože, chválabohu, nebyly potřeba, nebyli jsme obléháni.“)
Dnes už tu ovšem Němce najdete hlavně jako turisty. Během 2. světové války Hitler Transylvánii rozdělil (severní část připadla Maďarsku). Mnozí ho silně odsuzovali, jiní bohužel s radostí přivítali. Po válce ovšem došlo ke kolektivnímu odsunu – ženy ve věku 18-30 let a muži mezi 17 a 45 lety byli deportováni do Sovětského svazu na 3-7 let do pracovních táborů. Ti, kteří přežili, našli po návratu domů většinu majetku zkonfiskovanou. Když bylo po r. 1989 možné opustit Rumunsko, většina z nich se vystěhovala do Německa. Nyní sem v létě přijíždí už jen jako turisté, případně sponzoři oprav bývalých sídel svých předků.
Kostelíky se nacházejí v různém stavu, dost se jich naštěstí opravuje z peněz Evropské unie. Můžete objevit neznámé stavby v zapadlých vsích a v různém stadiu rozkladu až po komplexy zapsané v UNESCO (např. Biertan dokonce s japonskými turisty - neklamná to známka vyššího počtu hvězdiček na mapě). Většinou se kolem vás po chvíli objeví několik romských dětí žádajících „cosi“ (drobné, „gumu“- zřejmě žvýkačky, ale s chutí vezmou i čokoládu a sušenky). Jsou neodbytné, ale ne agresivní. Pozor také na některé údajné průvodce, žádající hodně nadhodnocené sumy za své služby (vlastní zkušenost). To vám ovšem nehrozí v opravených místech se seriózní průvodcovskou službou. V Axente sever najdete i vzorné malé muzeum opevněných kostelíků. Na většinu z nich upozorňují u silnic hnědé informační tabule s nápisy „Biserica (kostel) evangelica fortificada“ (či tak nějak).  Tak tedy pěknou cestu a krásné zážitky!
Na fotografiích je vzorně upravený Calnic (něm.Kelling), Axente sever (něm.Frauendorf) s muzeem, Unescový Biertan (něm.Birthälm) s náhrobníky biskupů, působivě rozpadlý Apold, něm.Trappold (kde nás pěkně „natáhl“ muž jménem Carlos, vytáhnuvši z nás 40 lei, ač např. vstup do muzea v Axente stál 3 lei (!). Stavba se poněkud hroutila, on však tvrdil, že se opravuje a pro jistotu stále opakoval, že šéf je mimo..). Dále Netus (něm.Neithausen) s farou o pár kilometrů dál a nádherný Iacobeni (Jakobsdorf bei Agnetheln), obklopený  romskými osadníky a množstvím loudících dětí. Potom Agnita (něm.Agnetheln), větší  městečko, zřejmě centrum oblasti, silně rozestavěné a s kostelem v poledne zavřeným. A nakonec kostelík, na jehož název si nemohu vzpomenout, takže prostě - saský opevněný kostelík v Rumunsku. Mimochodem - kromě rumunských a německých názvů kostelíky disponují ještě názvy maďarskými, ale ty už zde nenajdete.