Bretaň přímořská

Quiberon

je název poloostrova na jihu Bretaně. Rozkládá se na něm stejnojmenné městečko s lázněmi pro léčbu dýchacích cest. Bývalý ostrov dnes spojuje s pevninou jen úzká písečná kosa. Západní část nese velmi příhodně název Divoké pobřeží (Cote Sauvage) s opravdu divokým příbojem, skalisky, jeskyněmi, ostrůvky a malými písečnými plážemi. A je také dobrým výchozím místem pro návštěvu nepříliš vzdáleného Carnacu.
Muzeum „chouanů“ (bretaňských royalistů) připomíná události během francouzské revoluce, kdy se zde vylodilo 10 000 emigrantů z Anglie, kteří spolu s chouany chtěli bojovat proti režimu. Prohráli a revolucionáři v odvetu nechali postřílet i zajatce. Za 2.světové války zase v pevnosti Penthievre (na nejužším místě šíje) bylo popraveno 60 odbojářů.
Necelou hodinu plavby lodí z Quiberonu se nachází největší bretaňský ostrov Belle-Ile. Několik století patřil benediktinům. Dnes tu v létě relaxuje množství turistů. A. Dumas tu ve svém románu nechal zahynout nebohého Porthose a Sarah Bernhardtová si na konci života zvolila ostrov za své útočiště.

Pointe du Raz, Pointe du Van

dva skalnaté výběžky na nejzápadnějším konci celé Francie, mezi nimi hluboká Zátoka utonulých (jméno prý ale dostala dík špatnému překladu z bretonštiny). Pointe du Raz je mnohem navštěvovanější, ale my jsme díky typu staršího francouzského páru zajeli nejdřív na Pointe du Van (Větrný mys). Sem zřejmě zájezdy nezajíždí a tak jsme si mohli vychutnávat krásu rozlehlých vřesovišť, nad nimiž se žene vítr a které hrají fialovou a žlutou barvou, navštívit pobřežní kapličku sv. They a podívat se zdálky na Pointe du Raz. Došli jsme až na skaliska prudce spadající do moře. Nad  ostrůvky kroužila hejna křičících racků a pod kapličkou ve skále se ukázala schovaná jeskyně. Evidentně vhodné místo pro pašeráky. A moc působivé. 

Pointe du Raz

skála vybíhající do rozbouřeného moře, prý nejdivočejší místo Bretaně. Vítr tu fičí po celý rok, můžete si ho vydatně užít (pozor na smeknutí ze skály) spolu s častým deštěm, racky a bohužel i množstvím turistů (oproti Pointe du Van). Neboť je to opět oblíbený výletní cíl, naštěstí (ovšem ne pro handicapované jedince) musíte dojít z přeplněného parkoviště a turistického centra s obchody a hospůdkami (kde si ale na druhou stránu můžete dopřát výtečný jablečný cidre s palačinkami crepes) pěkný kus pěšky až na konec útesu. Na něm se nachází památník obětem moře, kde k Panně Marii vztahuje ruce topící se námořník.  Z mysu je výhled na nepřístupný skalnatý ostrůvek s majákem Ar-Men a pár kilometrů za ním vykukuje ostrov Ile de Sein. Prostor mezi nimi je neblaze proslulý ztroskotáním mnoha lodí. Vraků prý je pod vodou dost.
Na Ile de Sein s průměrnou nadmořskou výškou 150 metrů stojí další maják. Podle legendy zde mívali pohřebiště druidové. O místních lidech, majících tu opravdu tvrdé živobytí, se kdysi tvrdilo, že úmyslně způsobují ztroskotání lodí plujících okolo (prostě pobřežní piráti). Ovšem v r. 1940 se všichni zdejší muži přeplavili do Anglie a přidali se ke generálu de Gaullovi, odvaha jim tedy zřejmě nechybí. A ještě zajímavost – obraz ostrova Ile de Sein od české malířky Toyen byl v r. 2009 vydražen za téměř 7 milionů Kč.
Na fotkách vidíte Quiberon, mlžné záběry západního pobřeží Tronoënu u Penmarchu (alespoň doufám, název jsem si bohužel nezapsala), Pointe du Van i Pointe du Raz. Závěrem dva obrázky z poloostrova Crozon.